Kde se vzal tanec Salsa?
Salsa. Slovo, které voní energií, rytmem a vášní. Je to tanec i hudební styl propojující kultury napříč světem. Kde se ale tahle žhavá záležitost vzala? Pojďme nakouknout do její historie…
Romantický valčík o zlatokopovi, který kvůli snu opustil vše. Zazněl ve filmu Vrchní, prchni! (1980) a stal se jednou z nejoblíbenějších českých filmových melodií. Jeho vznik ale provázely pochybnosti, odmítnutí a nakonec i nečekané autorovo pěvecké sólo. Pojďme si tenhle příběh připomenout.
Vše začalo prostě: režisér Ladislav Smoljak připravoval film Vrchní, prchni! a chtěl, aby v jedné z klíčových scén zazněla tematická píseň. Obrátil se na autorskou dvojici Zdeněk Svěrák – Jaroslav Uhlíř s požadavkem na romantickou melodii, která by jen volně souvisela s dějem filmu.
Svěrák vnímal atmosféru příběhu Dalibora Vrány (Josefa Abrháma) jako paralelu s osudem člověka, který se žene za vidinou lepšího života a tím opouští dosavadní svět. Text tak pojal jako baladu o zlatokopovi.
Inspiroval se knihami Jacka Londona a Chaplinovým filmem Zlaté opojení. Výsledkem byla píseň, jejíž refrén dnes zná snad celé Česko: „Severní vítr je krutý, počítej, lásko, má s tím…“
Původní text obsahoval verše, které by byly pro běžného posluchače nesrozumitelné. Například: „Jsem na špatném dílu a nenajdu žílu…“ jenže autor hudby, Jaroslav Uhlíř, protestoval. Vysvětlil, že ačkoli chápe význam pojmu „díl“ jako pozemek zlatokopa, běžný posluchač se v takových výrazech ztratí.
Podle něj by text ztratil sdílnost a píseň by nebyla „splavná“.
Svěrák jeho výhrady uznal a sloku přepracoval do podoby: „Tak zarůstám vousem a vlci už jdou sem…“ Tím byla písnička odlehčena, ale neztratila svůj významový podtext. Nadále nesla poselství o samotě, touze po štěstí a hořké dani za vlastní rozhodnutí.
Ale Jaroslav Uhlíř měl i další výhrady. V té době pracoval souběžně na písničce, Holky z gymplu s textem Karla Šípa. Ta se mu zdála komerčnější a výbušnější. Sám později přiznal: „Severní vítr mi zněl spíš jako předpověď počasí.“
A přece právě melodii pro ni složil „ve šťastný den“, jak později uznal i Zdeněk Svěrák. Hudba vznikla jako klasický valčík v 3/4 taktu, s jednoduchou strukturou a silnou, zapamatovatelnou linkou.
„Severní vítr je kýč, který nemá s country nic společného.“ Pavel Bobek, zpěvák
Filmoví producenti chtěli, aby píseň nazpíval nějaký známý zpěvák. Do jejich hledáčku se dostal Pavel Bobek, který byl tehdy uznávaným interpretem amerických country hitů.
Ten ale nabídku odmítl a jak sám později vysvětlil: „Severní vítr neměl s americkou hudbou nic společného. Spíš to je český kýč. Osobně nemám rád žertovné písně a Severní vítr je tak trochu sranda. Mně se ta píseň nelíbila tehdy a nelíbí se mi ani dnes.“
Dodal však také, že v jeho podání by píseň nebyla uvěřitelná.
Když Pavel Bobek odmítl, režisér Smoljak rozhodl, že píseň nazpívá sám Uhlíř, který byl ve studiu u natáčení přítomen. A výsledek? Přesně jak to scéna vyžadovala.
Uhlířův civilní projev bez herecké stylizace dokonale ladil s postavou falešného vrchního. Právě jeho nezpěvácký styl – spíše přednes než klasický zpěv – dodal skladbě důvěryhodnost a lidskost.
Píseň zazní ve 27 minutě filmu, kdy Dalibor Vrána ve svém Velorexu projíždí potemnělé ulice večerní Prahy. Divák v tu chvíli uslyší melancholickou melodii doprovázenou textem o zlatokopecké touze a osamění.
Jde o typický filmový komentář, kdy hudba pomáhá rozvinout vnitřní svět postavy a zvolený záběr, minimalistický střih a text písně dohromady vytvářejí silný celek.
To nejsou jen slova – to je vlastně proroctví, které shrnuje směr, kterým se Vránův život právě začal ubírat. A my už tušíme kam.
Píseň si rychle získala své posluchače. I když neměla ambici stát se velkým hitem, její prostá melodie a silný text se vryly lidem do paměti. V 80. a 90. letech byla často součástí koncertních vystoupení Svěráka a Uhlíře, objevila se ve zpěvnících i rádiích.
Dodnes je považována za jednu z nejznámějších písní filmové hudby v českém prostředí. Zatímco Holky z gymplu upadly v zapomnění, Severní vítr přežil dekády a zůstává živou součástí kulturní paměti.
Píseň Severní vítr vznikla jako nenápadná hudební vsuvka do filmu. Nakonec však přerostla svůj účel a stala se trvalou součástí české hudební kultury. Jde o ukázku toho, jak silné může být spojení textu, hudby a obrazu.
Jdu s děravou patou, mám horečku zlatou
jsem chudý, jsem sláb, nemocen.
Hlava mně pálí, a v modravé dáli
se leskne a třpytí můj sen.
Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí
tam zbytečně budeš mi psát.
Sám v dřevěné boudě sen o zlaté hroudě
já nechám si tisíckrát zdát.
Ref: Severní vítr je krutý, počítej, lásko má, s tím
K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím
K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím
Tak zarůstám vousem a vlci už jdou sem
Už slyším je výt blíž a blíž.
Už mají mou stopu, už větří, že kopu
svůj hrob a že stloukám si kříž.
Zde leží ten blázen, chtěl dům a chtěl bazén
a opustil tvou krásnou tvář.
Má plechovej hrnek a pár zlatej zrnek
A nad hrobem polární zář.
Ref: Severní vítr je krutý, počítej, lásko má, s tím
K nohám ti dám zlaté pruty, nebo se vůbec nevrátím
Protože jde o známý český valčík, máme skladbu Severní vítr i v našem repertoáru. Její tříčtvrťový rytmus krásně sedí tanečníkům, refrén znají zpaměti tři generace, a pokaždé, když zazní první tóny, v sále zavládne zvláštní směs nostalgie a úsměvného porozumění.
Je to píseň, která nikdy nezklame. Právě proto má své pevné místo i na našich vystoupeních.