Někdo sbírá známky, my v KVBANDu sbíráme hity. „Dám dělovou ránu“ je jedna z nich. Přestože je dnes tenhle song slušně vousatý, utáhne svou energií i poslední generaci tanečníků. Když ji zahrajeme na vesnickém bále, trsá u ní babička i její vnuk. A ten vnuk většinou ani netuší, kde se tahle pecka vzala. Proč by ne, hlavně že trsá.
Přání našich posluchačů na koncertech jsou někdy podivná. Ale jiná sází na jistotu . „Dám dělovou ránu“ si lidé přejí snad pokaždé. A víte co? Mají pravdu. Skladba vznikla v roce 1966 v době, kdy spolu s Karlem Gottem tvořili bratři Jiří a Ladislav Štaidlovi nerozlučné trio. Společně tehdy provozovali divadelní scénu Apollo, která fungovala v Praze od roku 1965.
Právě tady se rodily hity jako Trezor nebo právě Bum, bum, bum, a podle pamětníků prý v doslova nečekaném prostředí: ve sklepě pražského činžáku, kde s úspěchem nikdo nepočítal. Oficiálně pak Gott nahrával pro Supraphon především v legendárním Studiu A v Praze-Karlíně.
Za textem stojí Jiří Štaidl – člověk, který uměl psát s humorem, lehkostí a přesností zároveň. Zanechal po sobě přibližně 200 písňových textů, než v pouhých třiceti letech tragicky zahynul při autonehodě v roce 1973. „Dám dělovou ránu“ je ukázkou toho nejlepšího, co uměl: jednoduchý příběh, chytlavý refrén, a přitom ani trocha zbytečného patosu.
Stačí první takt a v sále se něco stane. Nikdo se nedomlouvá, nikdo nedává povel – lidi se prostě chytí. Refrénem živí, rytmem pohání, humorem odzbrojuje. „Bum, bum, bum“ – složitější to není. A přitom účinnější to být nemůže. Na koncertě je to ještě jiné než z nahrávky. Ze záznamu je to vzpomínka, z pódia je to událost. My ji hrajeme rádi, publikum ji chce slyšet, a někdy si ji dokonce samo přijde říct. To je ten nejlepší signál, který kapela může dostat.
Takže jo – „Dám dělovou ránu“ zůstává v repertoáru, stejně jako skladba Lady Carneval. Jsou zkrátka písničky, které se musí ospravedlňovat, jenže pak jsou třeba tyhle. Tyhle nemusí.
Dám dělovou ránu,
bum, bum, bum, bum,
a rozbiju bránu, můj bude váš dům.
V něm budu tě hýčkat,
hej, hej, hej, hej,
a svážu ti strýčka a vím,
že byl by na mě zlej,
hmm, byl by zlej.
Já dělo už táhnu,
bum, bum, bum, bum,
a rozbiju bránu, můj bude váš dům.
Strýc bude tím sklíčen, hej, hej, hej, hej,
tak vem jeho klíče a jen mi je potichu dej,
potichu dej.
Neváhej!
Začínám do děla náboje cpát.
Neváhej!
Vždyť já mám ten váš dům docela rád,
docela rád.
Já dělo už táhnu, bum, bum, bum, bum,
a rozbiju bránu, můj bude váš dům.
Strýc bude tím sklíčen, hej, hej, hej, hej,
tak vem jeho klíče a jen mi je potichu dej,
potichu dej.
