Rock’n’roll není jen žánr, je to diagnóza. Většině se vybaví Elvis v bílém saku, ale skutečný příběh téhle hudby je mnohem špinavější, živelnější a v našich končinách i nebezpečnější. Jak se z amerického blues, gospelu a country stal celosvětový výbuch? A jak jsme v Československu přes rušičky rádia Luxembourg a na podomácku sletované kytary kuchtili svou vlastní verzi svobody? Pojďte se podívat do naší hudební kuchyně na recept, který dodnes nenechá vaše nohy v klidu.
U slova rock’n’roll, většině naskočí Elvis v bílém saku. Jenže pravda je taková, že než se tahle muzika stala světovým hitem, pěkně dlouho vřela pod pokličkou v amerických klubech. Zajímavé na tom je, že zatímco v Americe se potkávalo blues s country, u nás v Československu se tenhle „guláš“ začal vařit za zavřenými dveřmi, u rozladěných rádií a s podomácku vyrobenými kytarami.
Rock’n’roll je v podstatě srážka několika světů. Kdybychom se podívali na jeho recept, vypadal by asi takhle:
Možná to nevíte, ale český rock’n’roll má ve světě jeden obrovský zářez. Zatímco Chuck Berry definoval riffy, my jsme v 50. letech vyráběli kytary Grazioso (později Jolana). Byly tak dobré, že na jednu z nich v začátcích hrál i sám Jimmy Page nebo George Harrison z Beatles. Takže když slyšíte ten starý britský rock, dost možná v něm slyšíte i kousek českého řemesla.
A pak je tu ten název. Věděli jste, proč se u nás říká bigbít? Protože slovo „Rock’n’roll“ tehdejší režim provokovalo a smrdělo jim západem. Tak se to prostě přejmenovalo, aby se vlk nažral a v Lucerně se mohlo dál tancovat.
Měli jsme své hrdiny, kteří té muzice věřili, i když za to občas něco schytali:
Dneska jsme zvyklí, že kapela je parta kámošů, co má vizi. Sputnici byli u nás první takoví. Nebyli to najatí doprovodní muzikanti, ale skutečná parta. Kolem roku 1959 vtrhli na scénu s neuvěřitelnou show. Jejich zakladatel Tomislav Vašíček do toho dával ten správný „organizační drive“ a humor, který rock’n’roll k přežití v té době nutně potřeboval.
Spousta lidí si ho pamatuje jako krále popu a šlágrů, ale Karel Gott začínal jako totální rocker. V klubech jako Reduta nebo Vltava v šedesátkách řádil tak, že starší generace jen kroutila hlavou. Když spustil pecky jako Isabella nebo Only You, byl to ten nejčistší rock’n’rollový projev, jaký jste tu mohli slyšet. Měl v hlase ten americký drajv, který u nás nikdo jiný neuměl napodobit.
Rock’n’roll nebyl jen pánský klub. Yvonne byla zjevení. Její hlas měl v sobě takový ten „šmirglpapír“, co k téhle muzice patří. Její verze Roň slzy (I’m Sorry) nebo Boty proti lásce jsou dodnes naprosté klasiky. Byla to ona, kdo ukázal, že česká holka může mít stejný „soul“ jako ty nejlepší zpěvačky za oceánem.
Nemůžeme vynechat Olympic. Ti začínali jako doprovodná kapela pro různé zpěváky (včetně Mikiho Volka nebo Pavla Sedláčka), ale pak se osamostatnili a ukázali nám, jak se píšou vlastní české rock’n’rollové věci. Petr Janda je v podstatě „žijící kronika“ českého bigbeatu. Právě oni tu éru „překlopili“ z přebírání amerických hitů do vlastní tvorby, kterou zpívala celá republika.
Pete Kaplan byl kytarista a zpěvák, který rock’n’rollem doslova dýchal. Jeho kapela Mefisto byla v 60. letech technicky na špičce. Byli to profíci, co měli zvuk, za který by se nemuseli stydět ani v Londýně. Pete byl ten typ muzikanta, který hlídal, aby ten rock’n’roll nebyl jen o tancování, ale aby to taky sakra dobře hrálo.
Rock’n’roll není pro nás v kapele jen historie z učebnice. Je to moment, kdy se lidi na parketu přestanou ohlížet, jestli se někdo dívá, a začnou tu hudbu žít s námi. Je to energie, která se nenechala zastavit ani dráty na hranicích, ani zákazy. Je to o tom, že se nohy pohnou dřív, než hlava stačí říct „ne“.
A co vy? Máte doma po tátovi nebo dědovi starou Jolanu, nebo si pamatujete na historky, jak se ladil „Laxík“?
