Severní vítr aneb jak se z nechtěné písně stal nesmrtelný valčík
Romantický valčík s textem o zlatokopovi, který si chtěl splnit sen a opustil všechno ostatní – to je píseň Severní vítr. Zazněla ve filmu Vrchní, prchni! z roku 1980 a…
Co má společného texaská legenda z roku 1836 a český taneční parket? Překvapivě hodně. Česká píseň „Růže z Texasu“ vznikla podle americké balady „The Yellow Rose of Texas“ a už přes půl století baví tanečníky na plesech i trampy u táboráků. Pojďme se podívat, jak tahle květinka zakořenila v české kultuře – s humorem, historickým nadhledem a úctou k práci starých mistrů.
Když se v roce 1965 objevila v českém éteru písnička „Růže z Texasu“, nikdo netušil, že vlastně poslouchá téměř stoletou americkou lidovou píseň The Yellow Rose of Texas. Zazněla v podání Waldemara Matušky, který byl tehdejší idol s naprosto nezaměnitelným hlasem a šarmem kovboje. Nazpíval ji s doprovodem Tanečního orchestru Čs. rozhlasu a sboru Lubomíra Pánka. Text přebásnil Ivo Fischer – známý textař, který proslul převáděním amerických písní do češtiny. Fischer ale nebyl žádný otrocký překladatel; naopak, šlo mu o to, aby cizí písničky zněly Čechům přirozeně, „podomácku“ jako lidové popěvky, a aby sedly konkrétnímu zpěvákovi na míru. Není divu, že právě Matuška si jeho verzi okamžitě oblíbil a písnička se stala jedním z Waldových evergreenů (hned vedle hitů jako Slavíci z Madridu či Jó, třešně zrály).
Růže z Texasu v podání Waldemara Matušky má jednoduchý příběh: kovboj jede prérií napojit koně, potká krásnou dívku s kyticí žlutých květů a rázem ztratí svou rovnováhu (doslova i obrazně). České sloky humorně líčí, jak se drsný pistolník zakouká do půvabné Texasanky tak, že málem spadne z koně.
Refrén pak varuje ostatní muže žertovným tónem: „Ať si kazí smysl pro krásu ať s tou anebo s tou, dej si říct, že kromě Texasu tyhle růže nerostou“. Tohle chytlavé varování, že „takové růže rostou jen v Texasu“, si dodnes halekají trampové ve zbytcích křivoklátských lesů, aniž je napadne, co je na spojení Texasu a žlutých růží zvláštního. Z kovbojské odrhovačky se zkrátka stal český hit – a hned se zabydlel jak v profesionálních orchestrech, tak u táborových ohňů.
Od prvního vydání písně uplynulo přes padesát let ale Růže z Texasu vůbec neuvadla. Naopak, zapustila kořeny hluboko v české populární kultuře. Na tanečních zábavách a plesech patří dodnes k jistotám repertoáru – jakmile kapela spustí „Růži“, parket se rychle zaplní páry všech generací. Jako muzikanti máme tuhle zkušenost mnohokrát ověřenou: stačí pár úvodních tónů a na tvářích tanečníků se objeví úsměv. Starší si nostalgicky vzpomenou na mládí (možná právě na Matuškův sametový hlas z rádia), mladší zase slyší dobře známou melodii, kterou třeba poprvé zaslechli u ohně s kytarou.
Pro trampy a táborníky se Růže z Texasu stala téměř povinnou výbavou zpěvníků. Patří k těm písním, které zná snad každý, podobně jako písně: Bedna od whisky či Červená řeka. Její obliba u táboráků pramení z jednoduchosti a zpěvnosti: refrén se snadno pamatuje, akordy zvládne zahrát i začínající kytarista a tempo je příjemně svižné, takže udrží pozornost unavených turistů i pozdně nočních zpěváků.
Píseň si získala pověst univerzální zábavy – můžete ji zazpívat s partou přátel u ohně, stejně jako zatančit si na ni foxtrot (či polku) v tanečním sále. Mnozí ji berou jako českou lidovku a ani netuší, že se v Texasu kdysi zrodila zcela vážná balada. Právě v tom je kouzlo Růže z Texasu – spojuje generace i světy, od romantiky Divokého západu po českou hospodskou pohodu.
Humornou zajímavostí je, že píseň pronikla i do moderní popkultury v různých podobách. Existují country verze, dechovkové úpravy, dokonce i recesistický cover od skupiny Maxim Turbulenc (určený spíš dětem, ale pobaví i dospělé svou rozverností). Ať už zazní v jakékoli formě, publikum zpravidla okamžitě reaguje – někdo se přidá zpěvem, jiný tleská do rytmu, další táhne partnera na parket.
Růže z Texasu zkrátka u Čechů zdomácněla natolik, že ji bereme jako stálici, která nikdy nezklame. Každý kapelník ví, že když je potřeba zvednout náladu, tahle písnička funguje spolehlivě. A pokud náhodou někdo nezná slova všech slok, nevadí – hlavně, že si s chutí zakřičí společné „tyhle růže nerostou!“ ve finále refrénu.
Možná byste to z veselé české písničky ani nepoznali, ale Růže z Texasu má překvapivě skutečný historický příběh. Její Americká předloha vznikla už někdy kolem roku 1836, v době bojů o texaskou nezávislost. Původní text byl psán z pohledu afroamerického zpěváka (v dobovém žargonu se nazýval „darkey“), který touží po své milé – „žluté dívce“, jak se tehdy říkalo světlé míšené ženě.
Právě odsud pramení onen „žlutý“ přívlastek v názvu. Podle legendy totiž tou „Žlutou růží z Texasu“ byla krásná mulatka jménem Emily Morgan (rodným příjmením West). Vypráví se, že sehrála zásadní roli v rozhodující bitvě texaské revoluce: v dubnu 1836 měla v kritickou chvíli rozptylovat mexického generála Santa Annu svými ženskými zbraněmi, takže vůdce nepřátelské armády vůbec nepostřehl blížící se útok Texasanů. Důsledky si umíte představit – Mexičané prohráli a Texas získal svobodu.
Historka dokonce tvrdí, že si Santa Anna kvůli oné dívce nestihl ani natáhnout kalhoty, a musel utéct ze stanu polonahý. Tohle pikantní špitání vítězů sice historici trochu krotí (skutečná Emily utekla s generálem spíš nedobrovolně a o kalhoty rozhodně nešlo), ale legenda byla na světě. A právě tahle legenda dala inspiraci ke vzniku písně The Yellow Rose of Texas.
Původní význam americké balady tedy oslavoval jednu konkrétní ženu – „žlutou růži“ Emily, hrdinku (byť neoficiální) texaské revoluce. Text písně však během let prošel proměnami. V polovině 19. století se zpíval v tehdejším minstrel show stylu, bohužel s použitím výrazů, které by dnes byly považovány za rasově urážlivé.
Postupem 20. století se proto Američané rozhodli slova poupravit, aby píseň nepobuřovala a nezavdávala nežádoucí rasové konotace. Z „darkey“ se stal neutrální „fellow“ a z písně se stala obecná kovbojská romance, ve které už o barvu pleti nešlo. Ve 30. letech ji jako country song proslavil Gene Autry a v 50. letech dobyla americké hitparády v podání Mitch Millerova orchestru – to už byla Yellow Rose of Texas veselá, rasově neutrální pochodová písnička.
Do Československa se tedy melodie dostala už „očištěná“ od původních kontroverzí a Ivo Fischer neměl důvod znovu oprašovat historickou Emily. Místo toho pojal text po svém – jako hravou kovbojskou miniaturu. V refrénu dokonce zvolil množné číslo („tyhle růže“) na rozdíl od originálu, takže zrušil představu jediné konkrétní dívky a objektem zpěvákova zájmu učinil všechny texaské krásky. Z legendární „Žluté růže“ se tak v češtině staly obecné růže z Texasu.
Dá se říct, že původní hlubší význam – hold konkrétní hrdince – se při překladu proměnil ve všeobecnou oslavu texaských děvčat, potažmo ženské krásy jako takové. Co ale zůstalo zachováno, je romantický duch písně a láskyplný obdiv k oné texaské růži, ať už jí je míněna kterákoliv.
Fischer dokázal vystihnout atmosféru originálu, aniž přitom svazoval českého posluchače reáliemi amerického Jihu, které by mu třeba nic neříkaly. Jak trefně poznamenal jeho životopis, při „počešťování“ těchto písní vždy dbal, aby cizí písničky zněly podomácku a aby přitom neporušil poselství původní písně.
V případě Růže z Texasu se mu to povedlo znamenitě – píseň funguje samostatně v českém kontextu, aniž by posluchač cokoliv postrádal. A kdo zná původní příběh, může se jen pousmát nad tím, jak nenápadně je v češtině schovaný.
Hudebníci vědí, že Růže z Texasu není jen tak obyčejná „odrhovačka u ohně“. Melodicky vychází z tradiční americké balady, má přímočarou strukturu sloka-refrén a nese se v energickém dvoučtvrťovém taktu, který evokuje pochod či cval koně prérií. Právě tenhle rytmický spodek dává písni taneční šmrnc – v originále to byl pochodový pochod (Mitch Miller z ní v 50. letech udělal doslova pochodový hit), ale v českém podání se tempo mírně polka/foxtrot swinguje, takže se na ni dá výborně tancovat.
Taneční orchestr Josef Vobruby, který nahrávku s Matuškou pořídil, vtiskl skladbě aranžmá na pomezí country a swingu: slyšíme dechovou sekci udávat rytmus, vokální sbor dokresluje westernovou atmosféru a Walda do toho frázuje s lehkostí a úsměvem. Výsledek? Píseň šlape tak, že málokdo udrží nohy v klidu.
Z tanečního hlediska je Růže z Texasu velmi univerzální. Je dostatečně rychlá pro svižný jive nebo quickstep, zároveň má jasný důraz na první dobu, takže zkušený pár si ji klidně otočí i jako polku. Na venkovských zábavách se často tančí kde-co. Někdo polkuje, jiný poskakuje v country stylu, další prostě improvizuje – a Růže díky svému rytmu vyhoví všem. Dokonce i milovníci valčíku si přijdou na své, když kapela mírně triolově frázuje refrén (znalci rytmiky prominou ten výraz – prostě rozsekání rytmu může evokovat lehký valčíkový rytmus).
Z hudebního hlediska rovněž vyniká její jednoduchá harmonická linka – pár základních akordů v dur, žádné složitosti. To přispívá k tomu, že píseň snadno zahraje jak začátečník u táboráku, tak profesionální big band, který si ji může vyšperkovat sóly a vícehlasy. Melodie je chytlavá, má téměř hymnický charakter (však také bývala považována za neoficiální píseň Texasu) – což je další důvod, proč si ji publikum rádo osvojí a zpívá společně.
Jako muzikanti musíme vyzdvihnout, jak skladba funguje dynamicky. Začíná pozvolna, vyprávěním sloky, a postupně graduje k refrénu, který je silný, hlasitý a má jasné hook-line („tyhle růže nerostou“ – v originále obdobně „the yellow rose of Texas“). Tahle gradace vždycky strhne posluchače: na plese to znamená, že páry v refrénu zrychlí a tančí s větší vervou, u táboráku zase to, že k refrénu se přidají i ti, co sloku jen poslouchali.
Zkrátka Růže z Texasu má drive – a to je pro taneční hudbu klíčové. I po letech nás baví ji hrát, protože vidíme, jak publikum reaguje, a můžeme si při ní dovolit i drobné improvizace. Je to píseň živá a hravá, což je možná tajemství její nesmrtelnosti.
Poznámka pro fajnšmekry: Někteří hudební teoretici by možná namítli, že Růže z Texasu není harmonicky ani melodicky ničím převratná. Ale právě v její prostotě je síla. Je to kousek, který neurazí, pobaví, roztančí – a přitom neurazí ani hudebního kritika, protože má historický původ a určitou poetiku. Navíc, když si uvědomíme, že melodie přežila téměř dvě století v různých podobách, musíme smeknout klobouk (ideálně ten kovbojský) před umem autorů a lidových muzikantů, kteří ji po generace pilovali.
Příběh písně Růže z Texasu krásně ukazuje, jak se z americké balady může stát česká klasika. Obdivujeme, s jakou invencí Ivo Fischer dokázal do českých slov otisknout ducha dávné texaské legendy, a zároveň složit hold všem texaským růžím, které nám – alespoň v písni – rozkvetly na parketu.
Tahle písnička je důkazem, že dobrá melodie nezná hranic ani času. Z hluboké historie se přes oceán dostala až k našim táborákům a dodnes rozdává radost. A tak až ji příště budete zpívat nebo hrát, možná si vzpomenete, že v pozadí téhle veselé odrhovačky cválá přízrak generála bez kalhot a usmívá se tajemná Emily s kyticí žlutých růží…
